pátek 24. dubna 2015

Ištabela barela: Dvanáct pluků andělů

Dílo vystavené k příležitosti Velikonoc a tématu zmrtvýchvstání.





Ištabela Barela


„Dvanáct pluků andělů“

Pašije končí uložením mrtvého Ježíšova těla do skalního hrobu, před který je přivalen obrovský těžký kámen. Smrt zvítězila… člověk, který dával tolik světla a pomáhal ostatním, zde leží potupený, zneuctěný a hlavně mrtvý. Plamen smrti zaplál v životě člověka a jeho život si vzal, veškerá naděje umřela a vše se propadlo do temnoty nejtemnější, kdy slunce se schovalo a zem se zachvěla… Po třech dnech se však stalo něco neuvěřitelného. Ježíš vstal z mrtvých a znovu se objevil před lidmi. Povstalo nové světlo života…Znovuzrození !!! Jako kdyby se znovu nadechl celý vesmír a jediným pramenem lásky oživil mrtvé srdce… Nová energie zaplavila zemi a osušila smuteční slzy. Nastalo radostné jaro.

Namalovala jsem obraz Fénixe. Obraz Fénixe je pro mne právě předobrazem Ježíše Krista. V tomto smyslu ho vnímám jako jeho symbol. Symbol nesmrtelnosti, vzkříšení a nezničitelného ducha lidstva... Fénix je bájný pták, který se v určitých časových obdobích (100, 500, 1000, 1481 let) sám spálí – samovznítí a do tří dnů znovu povstane ze svého popela. Základem je právě fakt, že Fénix zemře spálením sebe sama na popel, nezůstává zde žádná materie, jen šedivý prach... Tak jako Ježíš, jenž umírá se slovy: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?". Oba tyto stavy vypovídají o absolutní ztrátě veškeré energie života i naděje, plamen smrti pálí absolutně vše, nezbývá vůbec nic, co by vypovídalo o nějakém pozůstatku původní formy i obsahu. Jako kdyby tato absolutní smrt byla nutnou podmínkou pro zázrak vzkříšení. Je to proces, který nemůžeme nijak rozumově uchopit, dá se jen procítit, ten věčný nádech a výdech mezi životem a smrtí, smrtí a životem. Ten příval zářivé energie, který se nečekaně rodí po temném těžkém období , jenž můžeme prožít pouze skrze vlastní niterný obraz, skrze vlastní zkušenost… jen těžko se to dá popsat slovy, natož názorně ukázat. Všelicos si můžeme rozumně vyložit… avšak jak je možné vstát z těla mrtvého? To přeci logicky nevyložíme, odporuje to přirozeně všem zásadám a pravidlům tohoto světa. Je to stejné jako představit si zrození prvního života v dávnověkém oceánu. Odkud a kde se vzala první živá buňka? Jak se z neživého stává živý? Těmito přesahy za „normálním“ vnímání světa jsem fascinovaná!

Namalovala jsem Fénixe spíše jako krajinu, rodící se mezi spodní a horní rovinou světa. Jsou to sféry, které vnímá naše vědomí, jako poznání sebe sama a zároveň celého makrokosmu. Spodní rovinu symbolizuje hadovitý ocas, spirálovitě se vinoucí a vibrující energie, která utváří pozemský svět. Svět se rozprostírá na těle obrovitého tvora s roztaženými křídly. Všelijaké různorodé krajiny, jsou lůnem a zdrojem pro gejzír, který vytryskává jako krk a hlava, jenž se tyčí vysoko do výšky. Hlava na krku symbolizuje vztyčené kopí prorážející duchovní roviny astrálního světa, přesahující svůj pozemský základ. Jako pupenec, jenž se rozvíjí v mé představě do tvaru květiny, která zdobí samotný práh Božího království. … Přes všechny sféry se otvírá pramen živé vody a všechny bytosti budou osvěženy... Bojovník držící kopí, jenž v astrálních světech otvírá svým hrotem bránu až k samotnému Bohu ;)

Kéž Vaše světlo září z této velkolepé makro-mikrokosmické proměny, obejme a obnoví ve Vás vše, co ještě nebylo proměněno.


Ištabela Barela v Jablonci nad Nisou 4. 4. 2015

Pozvánka: Ištabela Barela


Jan Hanulík: Světlo světa

Dílo vystavené k příležitosti Adventu, Vánoc a Nového roku.




pondělí 22. září 2014

Kaplička v Zálesí: Nemrkej, nebo to prošvihneš (napsal Jaroslav Rudiš)



Autobus z Javorníku nás vykopne na rozcestí, dál se musí pěšky. Je ticho, chvíli se díváme na
sochu panenky Marie, které někdo do rukou dal pletací jehlice. A tak Marie plete jeden dlouhý nekonečný svetr. Jo, zima tu musí být dlouhá.
Silnice nahoru do údolí je čím dál užší, potok hučí, mezi křovím občas problesknou kameny a
základy domů, které tu kdysi stály. Ve stínu stromů stoupáme k Zálesí, jak se takhle vesnička,
nebo spíše samota jmenuje. Jsme na konci světa. Nebo na jeho začátku, jak říkají místní. Zálesí,
německy Waldek, leží ve Slezsku v javornickém výběžku. Dříve tu žilo šest set lidí, dnes jich
je asi jen dvacet, k tomu pár chalupářů, mezi nimi i pár Poláků. Dříve tu měly dvě hospody,
kostel vyhodili do vzduchu v roce 1989. Starý hřbitov plný německých hrobů a duchů tu ale
stojí pořád.
Lukáš se Zdeňkou, za kterými míříme, tu žijí pár let. Do Rychlebských hor odešli z města. Mají
dvě děti a krásný opravený dům a pramen s vlastní vodou z lesa. V tom horku přijde k dobru.
Lukáš se živí prodejem reklamy přes internet. Projel celý svět, žil v Irsku i Americe a ví, jak
fungují algoritmy vyhledávačů a jak tikají sociální sítě. Když o tom na terase vypráví, dívá
se přitom na letité stromy a zalesněné kopce, na celý ten velmi pomalu a velmi analogově
plynoucí čas.
Zdeňka Morávková je vystudovaná výtvarnice a kurátorka. Ilustruje knížky a provozuje
nejmenší a nejkrásnější galerii u nás. Jmenuje se stejně obyčejně jak vypadá - Kaplička
v Zálesí. Ale i tady vzniká zajímavé pnutí a kontrast. Zdeňka tu vystavuje současné umění.
Cesta ke kapličce vede nahoru mezi pastvinami. Povídáme o tom, jaké je to v tomhle kraji žít.
Němce po válce vyhnali, ale i dnes lidé spíš odcházejí než přicházejí. Občas se tu někdo upije,
občas zmrzne v lese. Práce tu je málo, peněz taky a zima je opravdu dlouhá a tak k výbavě auta
patří motorová pila. Když spadne přes cestu strom, na pomoc byste mohli čekat celý den. Ale
příroda je tu krásná.
Malá kaplička stojí až na horním rohu pastviny. Pak už je jen les a v něm po pár metrech
česko-polská hranice. Tam kde leží dnešní Polsko bylo dřív Německo. Vidět to je pořád na
hraničních patnících, německému D přitesali po válce Poláci nožičku a stalo se z něho P.
Z druhé strany je pořád vidět mezi válkami vytesaný nápis ČS – Československo. Tady je
historie stále živá a možná i proto hranice samotná připomíná zvláštní jizvu. Je to jakýsi
hrb z kamenů a hlíny, který se kroutí po vrcholcích hor. Lukáš říká, že tohle je jedna
z nejkrásnějších turistických tras u nás. Nádherné výhledy na obě strany, ticho, občas zmije,
občas srny, občas jeleni, ale hlavně spousta času na přemýšlení. Šance, že cestou někoho
potkáte, se rovná nule. Tady je chodec jen sám se sebou.
Když Zdeňka s Lukášem kapličku pod mohutnou lípou objevily, měla vyražené dveře. Musely
natřít střechu, vymalovat a udělat i nový dřevěný kříž. Lukáš také navozil štěrk a vyrobil
lavici. Mezitím se tu vystřídala řada méně známých i známých českých výtvarníků, vystavoval
tu třeba i můj kamarád Jaromír 99, rodák z Jeseníku. Vernisáže se pořádají párkrát do roka.
V zimě se sem vyrazí na běžkách a s lahví rumu.
Kaplička je volně přístupná, nikdo zatím nic neukradnul, žádné dílo nepoškodil. Ale i přes
okolní samotu se to v návštěvní knize překvapivě hemží podpisy. Byli tu Češi, Poláci i Němci,
kteří tady pátrali po příbězích svých předků. A pak se tu skoro každý den podepisuje jeden
místní chlápek, říkající si Taso, který chodí na procházku se psem. Byl jsem tady, píše pořád
dokola, v létě i v zimě.
Přes prázdniny v kapličce vystavuje Robert Šalanda, výtvarník, který na bílou stěnu pod kříž
napsal jen pár slov: Nemrkej, nebo to prošvihneš. Sedí to. Od kapličky je skutečně nádherný
výhled až někam do půlky Polska. Nakonec, do Vratislavi to odsud bylo historicky i pocitově
vždycky mnohem blíže než do Prahy nebo Olomouce. A vidět je dobře taky na mraky, které se
právě houfují na nebi. Bouřky sem vždycky přicházejí od západu, říká Lukáš.


Jaroslav Rudiš (1972) je spisovatel. Loni vydal novelu Národní třída. S výtvarníkem Jaromírem99 vytvořili komiksovou trilogii Alois Nebel. Založili také skupinu Kafka Band, se kterou letos u Supraphonu vydali album Das Schloss / Zámek.














úterý 12. srpna 2014

Cestou ke kapličce...

Stojí za to vydat se do Zálesí z Javorníku pěšky. Půjdete kolem krásně opravené vápenky a na rozcestí do samotného Zálesí pak čeká tato guerrilová Madonna a její Boží muka.

foto: Tadeusz Kuchejda